Šonov

Historie

K založení Šonova jako lánové vsi podél potoka došlo pravděpodobně ve 13. století za velké středověké kolonizace. Název Šonova je uváděn většinou jako počeštěný německý výraz „schon Au“ ve významu „Krásná niva.“  Zároveň je připouštěna možnost, že se jednalo pouze o reklamní jméno, které mělo přilákat nové osadníky. Pokud vyjdeme ze starých místních jmen, můžeme dojít i k jinému vysvětlení názvu Šonova. Šonovský obecní les, zvaný kdysi „Strážiště“ s vrchem „Branka“ nad cestou do Bražce, dnes již zaniklá osada „Sklopce,“ nacházející se u samé branky, strážnice kdesi nad hájovnou (podle historika Hrašeho), to vše napovídá, že v dávných dobách musela existovat ochrana vedlejší stezky, vedoucí brankou - bražeckým sedlem na Náchod.

Staročeské sloveso „sklopocovati“ znamenající uvrhovat někoho do záhuby, potvrzuje moji hypotézu, že osada Sklopce náležela strážcům branky. Ivan Vávra ve svém spisku dokonce poznamenává, že uvedená trasa patřila k tzv. „černým stezkám“, sloužících vojenským účelům. Umožňovala vpadnout nepříteli do zad u hlavní zemské brány ve starém Náchodě. Ve slovníku staročeštiny se vyskytuje sloveso „šonovati“, převzaté ze středohornoněmčiny s významem „něco nebo někoho chránit.“ Podle mého názoru z toho vyplývá, že vesnice Šonov byla nějakým způsobem zapojena do systému ochrany mladého českého státu. Šonovští osadníci například mohli tvořit zázemí osadě Sklopce, případně docházet na nedalekou strážnici k držení hlídek. Na základě předchozích úvah se označení naší vesnice dá přeložit jako „Strážov.“

Ústním podáním se mezi zdejšími starousedlíky předávalo, že v Šonově na místě dnešního čp. 36, stávala v dávných dobách tvrz. Domnívám se, že se mohlo jednat o vladycký dvorec pánů Šonovských ze Šonova, pocházejících ze starobylého českého rodu. Jak zdvojené rodového jméno napovídá, Šonov byl zřejmě jejich prvním vlastnictvím. Ves opustili patrně v průběhu 14. století z důvodu nedostatečné obživy, jako se to stávalo v té době i jiným nižším šlechticům, takže vstupovali raději do hospodářských nebo vojenských služeb. Písemné doklady ovšem schází, jedná se jen o mé domněnky.

Po odchodu místní šlechty připadl Šonov náchodskému panství, kterému patřila většina zdejšího území. Výjimku tvořil sousední starší Provodov, náležející břevnovskému klášteru. Předpokládám, že právě šlechtický rod Načeraticů nebo mnišský řád řehole sv. Benedikta mohou připadat v úvahu jakožto zakladatelé Šonova (na Broumovsku založili benediktýni ves se stejným názvem). Páni z Dubé a na Náchodě prodali část Šonova ke Krčínu - patrně se jednalo o statky na jihovýchodním konci vesnice. Po založení Nového Města Hradiště nad Metují přešla krčínská část Šonova pod novoměstské panství.

Od druhé poloviny šestnáctého století vlastnil celý Šonov rod pánů Straků z Nedabylic, který odkoupil nejprve náchodskou a později i novoměstskou část se statky. Jeden z nich, Jan Jiří Straka si v Šonově zřídil rodové sídlo-tvrz a v kostele sv. Václava nechal zbudovat rodinnou hrobku. Tvrz stávala nad tehdejším hospodářským dvorem, navazujícím na vesnici. V závěru třicetileté války byl nucen prodat, tehdejší majitel Šonova, rytíř Petr mladší Straka, z důvodu zadlužení veškerý svůj majetek novým majitelům sousedních panství. Část přenechal  Octaviu Piccolominimu vlastníku náchodského panství a zbývající díl držiteli  novoměstského panství Waltrovi z Leslie. Znovu tak došlo k rozdělení Šonova.

Vypálení Šonova Švédy v roce 1646 završilo dlouhodobé pustnutí vesnice a není divu, že při provedeném soupisu v roce 1651 žilo v Šonově pouhých 32 lidí. Právě katastrofický stav celé země po třicetileté válce (1618-1648), nefungující hospodářství, zpustošené vesnice s opuštěnými usedlostmi, vedly k potřebě evidence obyvatelstva. Starý šonovský dvůr, náležející náchodskému panství, byl patrně někdy v těchto letech přemístěn na výhodnější místo, kterým bylo návrší nad původním dvorem, poněkud stranou vsi. Nejspíše opět převážně dřevěný dvůr byl koncem osmnáctého století zbourán a nahrazen dvorem zděným, vystavěným do čtverce. Tehdejší vlastník Petr Biron vévoda Kuronský jej nechal pojmenovat po své manželce „Dorotin dvůr.“

Po skončení třicetileté války se vrchnost snažila rychle obnovit hospodářský provoz vesnice osazováním opuštěných usedlostí novými hospodáři, což se jí poměrně záhy zdařilo. Časem začalo docházet k postupnému dělení gruntů, i když tomu zpočátku vrchnost bránila. Vznikaly usedlosti se stále se zmenšující výměrou zemědělské půdy. Několik statků se změnilo v zahrady (rozsah půdy mezi statkem a chalupou), z většiny zahrad se staly chalupy. Chalupy stavěli i bezzemci či podruzi. Ve vsi z těchto důvodů narůstal počet stavení. Evidenci usedlostí usnadnilo číslování domů, zavedené císařovnou Marií Terezií v roce 1771. Statistika obyvatel dobenínské kolatury uvádí k roku 1851 v Šonově 85 popisných čísel a celkem 594 obyvatel.

Jistou zajímavostí zdejšího území je, že od doby velké kolonizace do konce 18. století se tudy jezdilo nejkratší přímou cestou z Náchoda do Hradce. Cesta, nazývaná „Hradečnice,“ vedla od Dobeniny po dnešních polích a lukách pod Václavicemi, mezi Šonovem a Provodovem, poblíž  Domkova na Doubravici, Lhotu, Nahořany, Dolsko, Slavětín (přes starý most) a Rohenice. Odtud pokračovala dodnes používanou silnicí přes Královu Lhotu, Libřice, Černilov a Slatinu do Hradce. Zbytky cesty Hradečnice jsou dosud znatelné před Doubravicí - při nízkém stavu vody v přehradní nádrži.     

Marie Nyklíčková kronikářka r. 2016

Evangelický kostel

Erb Viléma Schaummburg Lippe

Erbovní deska se znakem Viléma Schaummburg ? Lippe umístěná nad vedlejším vchodem do evangelického kostela. Na soudečkovém štítu pětilistá růže. Nad štítem knížecí koruna. Štít po obvodu obrůstají listy.

Kostel nechal postavit Vilém Schaummburg ? Lippe, majitel náchodského panství, roku 1864. Již jeho otec, Jiří Vilém Schaummburg-Lippe vymezil roku 1856 v Šonově pozemek o rozloze 600 m² a věnoval ho sboru pro založení evangelického hřbitova. Do té doby totiž byli evangelíci pohřbíváni na hřbitově u kostela sv. Václava na Dobeníně. Jeho syn, Vilém, zdědil náchodské panství po jeho smrti roku 1860 a pokračoval v díle svého otce. Kostel, který nechal postavit, měl i vlastní knížecí kapli, dnes je to zákristie. Celou stavbu financoval z vlastních zdrojů, pomohla mu i jeho žena Bathildis, která věnovala kostelu varhany a podnítila veřejnou sbírku na jeho vlastní výstavbu. Vilémova matka, Ida Schaummburg-Lippe, věnovala téhož roku (1864) kostelu zvon.